J.E. pan Dr. Ferdinand Trauttmansdorff, mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Rakouské republiky v České republice:

„Diplomacie, to znamená chodit otevřenými dveřmi“

Vaše excelence, jak hodnotíte současné rakousko-české vztahy? Jak se podle Vás změnily za posledních 20 let?

Vztahy mezi Rakouskem a Českou republikou jsou vesměs velmi složité a mnohostranné, a to zejména z důvodu úzkého propojení obou našich zemí v minulosti. Obzvláště intenzivní hospodářské vztahy a skutečnost, že obě naše země při vyrovnané bilanci obchodu patří navzájem

k nejvýznamnějším obchodním partnerům, to mluví samo za sebe. Rakousko je momentálně dokonce největším zahraničním investorem v České republice, opačným směrem vidím stále velký potenciál. Intenzivní a produktivní vztahy nejsou přirozeně vždy bezproblémové, ostatně tak je tomu často mezi sousedními zeměmi. Ale přece by naše vztahy mohly být i srdečnější a v tom vidíme velký úkol pro sebe my, diplomaté. Společné dějiny nejsou jen dějinami konfliktů, jedná se o bohatou historii momentů a událostí, které nás spojovaly nebo rozdělovaly.

Po pádu železné opony se mnohým lidem naskytla poprvé příležitost vycestovat do sousední země. Dřívější intenzivní kontakty se po 2. světové válce přerušily a samozřejmě to nějakou dobu trvá, než vymizí nedůvěra a předsudky, které také za tak dlouhou dobu vznikly. Svoji hlavní úlohu přitom spatřuji právě v tom, abych stavěl společné zájmy a možnosti obou zemí do popředí a podílel se tak na odbourávání předsudků.

Ani jedna z našich zemí nepatří mezi zakládající členy Evropské unie, vstoupili jsme do EU tedy relativně nedávno a já jsem přesvědčen, že výrazné zlepšení vzájemných vztahů a zintenzivnění kontaktů  lze také bezpochyby přičítat naší spolupráci v rámci jednotného vnitřního trhu. Statistiky vzájemného obchodu jsou toho jenom důkazem.

Existují nějaké překážky k ještě užší spolupráci obou zemí? Jsou v této souvislosti ještě vůbec aktuální témata „Benešovy dekrety“ či „Temelín“?

K tzv. Benešovým dekretům, tomuto často velmi zjednodušeně podávanému tématu, mediální zájem v Rakousku stále existuje. S velkým zájmem proto také u nás sledujeme diskuse o poválečné tématice v České republice, se kterými se v posledním roce setkáváme stále častěji.

Atomová energie je většinou obyvatelstva v Rakousku i nadále odmítána. Většinové přesvědčení Rakušanů o využívání jádra zůstává beze změny a nehoda v japonské jaderné elektrárně Fukušima tento postoj ještě zesílila. Rakousko se proto do budoucna bude ještě silněji zasazovat o zřeknutí se jaderné energie. Samozřejmě však respektujeme právo každého státu samostatně si rozhodnout o své energetické politice, pokud to nepovede k ohrožení rakouského obyvatelstva. Zatím je ovšem v zájmu obou zemí, aby byly při využívání jaderné energie dodržovány a průběžně přezkoumávány ty nejpřísnější standardy, čemuž slouží i intenzivní vzájemný dialog.

Obzvláště aktuální téma, ve kterém se musíme potýkat s dlouholetým zanedbáváním na obou stranách, je podle mého názoru přeshraniční dopravní infrastruktura. Na to se mezi jinak dominantními tématy ve vzájemném kontextu často zapomíná. Dopravní spojení mezi Českou republikou a Rakouskem zůstává vzhledem k intenzitě hospodářských vztahů a centrální poloze obou zemí na tranzitních cestách i nadále nevyhovující. To platí jak pro silniční, tak i pro železniční dopravu. Rakousko je jediným sousedním státem České republiky, se kterým Česká republika nemá dálniční spojení.

V Rakousku přestávají platit od 1. května 2011 takzvaná přechodná období, která omezovala přístup lidí z nových členských zemí EU na pracovní trh. Neobávají se tamní úřady velkého přílivu Čechů?

Masivního přílivu českých pracovních sil se rakouské úřady neobávají. Kvóty, které existovaly v určitých odvětvích v posledních letech pro pracovníky z České republiky, nebyly dosud ani plně využity. Kvalifikované pracovní síly hledá jak Rakousko, tak i Česká republika, takže zda nelze očekávat žádné velké migrační pohyby. Jsem přesvědčen, že se po 1. květnu obavy, alespoň co se týče českých občanů, nepotvrdí. Raději bych zaměřil pozornost k tomu, jak bojovat s odlivem mozků z našich zemí do jiných evropských zemí nebo i jiných světových regionů. Proto musíme vytvořit podmínky, které u nás udrží mladé talenty.

Když se řekne „Česko“ – co si podle Vás řekne průměrný Rakušan? Jaké je povědomí Rakušanů o ČR? Můžete ho srovnat s povědomím Čechů o Rakousku?

Pochopitelně na obou stranách narážíme na potenciálně rozdělující stereotypy, které lze v průběhu času jen obtížně odbourávat. To je úkol na roky nebo i desetiletí. V diplomacii nazýváme tyto aktivity jako „Public Diplomacy“ neboli veřejná diplomacie. Na velvyslanectví se méně zabýváme choulostivými otázkami bilaterální nebo evropské zahraniční politiky nebo hospodářskou spoluprací za zavřenými dveřmi, ale zaobíráme se intenzivně a otevřeně veškerými tématy, která hýbou místní veřejností. Práci diplomata chápu především jako zprostředkovatelskou práci vůči veřejnosti hostitelské země, která nepodporuje pouze vzájemné porozumění, ale otevírá srdce mezi oběma stranami.

Jinak každý Rakušan, který dnes navštíví Českou republiku, musí být unesen krásou měst. Nejen Prahy, ale i Českého Krumlova, Telče, Lednice nebo Kutné Hory. Povzbuzuji vždy hosty k tomu, aby odhalili i méně známá místa mimo klasické turistické trasy v České republice, neboť je toho zde ještě hodně k vidění, co v Rakousku není běžně známo. Kdo například v Rakousku zná relativně neznámé nádherné příhraniční městečko Slavonice?

Jako diplomat jste působil mj. v Ženevě, Bukurešti, Budapešti, ve Washingtonu, v Káhiře, v Lisabonu a nyní v Praze. Mají tato města a lidé v nich něco společného?

Města jsou to samozřejmě velmi rozdílná a v každém z těchto měst bylo prostředí i moje úloha odlišné. Ale co měla města kromě multilaterální Ženevy a tehdy Ceausescovy Bukurešti společné, bylo široké spektrum cílových skupin pro naši práci: vláda, parlament, centrální a regionální úřady, politické strany, obce, občanská společnost, hospodářství, veřejnoprávní i soukromé kulturní instituce, sport, akademická půda, církev, náboženské organizace a skupiny. A ano, to platí i pro Káhiru a mubarakovský systém, který nabízel celou řadu otevřených přístupových cest. Pouze už tehdy represivní systém vnitřní bezpečnosti bylo často obtížné prohlédnout a už vůbec jej akceptovat. Ale ve všech městech se mi dostalo potvrzení mé zásady: „Diplomacie, to znamená chodit otevřenými dveřmi.“ Je třeba pouze najít, kde se ty často skryté otevřené dveře nacházejí.

Na závěr si dovolím jednu osobní otázku: Co Vám konkrétně dal pobyt v České republice?

Sám jsem léta žil nedaleko rakousko-českých hranic. Navíc ještě tři z mých prarodičů pocházejí z Čech, resp. zde strávili velkou část svého života. Už jenom proto se tak dobře cítím v České republice, i když se bohužel musím učit česky od nuly, ale snažím se o to. Přesto ale zjišťuji, jak málo jsem zatím, snad kromě svých znalostí historie, něco z české literatury a své slabosti pro Dvořáka a Smetanu, o České republice věděl. Tím také zároveň pronikám do budoucnosti této země a do svého vlastního původu. To je nesmírně vzrušující. Ta největší výsada mojí služby v Praze je požitek z krásy. Z příslovečné krásy Prahy, ale také z těch rozmanitých krás této nádherné

staré kulturní země. Z půvabu dlouhé významově složité historie této země v srdci Evropy! V tomto mi pobyt v České republice přinesl opravdu neuvěřitelně mnoho a snad mi ještě imnoho přinese, na to se těším!

Děkuji za rozhovor: Michal Korol